2.12.2017 Pápež František ocenil svedectvo bangladéšskych kňazov, rehoľných sestier a bratov
V spontánnom príhovore sa Svätý Otec zameral na požiadavku starostlivosti o duchovné povolanie. Vyšiel z Izaiášovho proroctva o malom výhonku z Izraelovho domu, ktorý vyrastie a naplní ho Boží Duch: duch múdrosti, rozumu, poznania, nábožnosti a bázne pred Bohom.
„Som takýmto výhonkom: môže to povedať každý z nás. Áno, ale nie tvojou zásluhou, ale toho zrnka, ktoré ti dalo rásť.“ Po týchto slovách pápež rozvinul úvahu o duchovnom povolaní do troch výziev.
Prvou je starostlivosť o vlastné povolanie: „ “
„Začněme výhonkem, který začíná klíčit v zemi, tedy u zrnka, které zasel Bůh. Toto zrnko není ani Tvoje, ani moje. A Bůh mu také dává vzrůst. Já jsem výhonek, to může říci každý z nás, neroste však vlastní zásluhou. A co mám dělat já? Zavlažovat. To je pro růst velice důležité. A jak jej zavlažovat? Starat se o toto zrnko, když vyklíčí. Pestujme si povolanie, ktoré sme dostali. Tak ako sa staráme o dieťa, tak ako sa staráme o chorého, ako sa staráme o starého človeka.. Povolání kultivuje lidská něha. Pokud bude v našich komunitách, presbyterátu a v našich farnostech chybět tato dimenze lidského jemnocitu, výhonek neporoste a uvadne. Je třeba se o něj starat s laskavostí, protože každý bratr v kněžství, každý bratr v biskupské konferenci, každý bratr a sestra v mojí řeholní komunitě, každý bratr a sestra je Boží zrnko. A Bůh jej s otcovskou něhou chová.
Svätý Otec pokračoval poukázaním na existenciu buriny, evanjeliového „kúkoľa“, z čoho vyplýva, že „pestovať povolanie znamená rozlišovať“, čo pápež spojil s potrebou modlitby: „Pestovať povolanie znamená modliť sa.“
Druhá výzva sa týkala komunitného rozmeru povolania „V zahradě Božího království není jenom jedno zrnko, nýbrž tisíce a tisíce výhonků. To jsme my všichni. Vytvářet komunitu není snadné. Lidské vášně, defekty a omezení komunitní život stále ohrožují. Komunita zasvěceného života, seminární a kněžská komunita i komunita biskupské konference se musí umět bránit před každým rozdělením.“
Také na tomto poli má být Bangladéš příkladem harmonie. Nepřátel harmonie je spousta. Je jich mnoho. Zmíním pouze jednoho. Někdo by mi mohl říci, že se opakuji, ale považuji to za zásadní. Nepřítelem harmonie v náboženské, kněžské či biskupské komunitě nebo v semináři jsou drby. A na to jsem nepřišel já, ale řekl to před dvěma tisíci roky apoštol Jakub ve svém listě. Jazyk, bratři a sestry. Tím, co ničí komunitu jsou špatné řeči o druhém člověku.“ Duch ohovárania. To je terorizmus. Terorizmus
Po terorismu klevet, kterému je třeba čelit kousnutím se do jazyka, se papež zaměřil na třetí aspekt růstu víry.
Tretia výzva Svätého Otca bola výzva „vyprosovať si a mať ducha radosti“.
Snažte se uchovat si radost. Bez radosti nelze sloužit Bohu. Každý se ptejte: jak na tom jsem v tomto bodě? A v duchu si odpovězte. […] Radost lze mít i uprostřed obtíží, a třebaže ti neumožní se usmívat, protože máš příliš velkou bolest, zůstane ti pokoj.“Upozornil, že tu musí ísť o radosť naozaj hlbokú, ktorá sa ukazuje pri znášaní protivenstiev, o čom svedčili svojim životom svätci. Uviedol aj tri konkrétne príklady: sv. Teréziu Avilskú, sv. Terezku Ježiškovu a sv. Alberta Hurtada, čilského jezuitu z minulého storočia. Pápež František sa na záver podelil so svojou osobnou skúsenosťou s hlboko radostnými ľuďmi:
„Radosť srdca. Uisťujem vás, že ma zaplavuje neha, keď sa stretnem so starými kňazmi, biskupmi alebo rehoľníčkami, ktorí žili svoj život naplno. Ich oči sú neopísateľné. Sú plné radosti a pokoja.“