17.2.2016 Pápež s mládežou v Morelii: Ste bohatstvom Mexika, vaša nádej je Kristus
Velké bohatství, které má Mexiko v mladých lidech, zdůraznil papež František hned po svém příjezdu v projevu k občanským autoriám. Včera večer potvrdil svá slova při setkání s více než stovkou tisíc mladých shromážděných na stadionu Morelos y Pavón v hlavním městě státu Michoacán.
Stadión zaplněný do posledního místa a přetékající nadšením vygradovaným jižním temperamentem, byl na ploše rozdělen uličkami ve tvaru kříže, vyloženými červenou látkou. František opět využil golfového vozítka, aby mohl – za zvuku známých melodií Ennia Morriconeho z filmu Mise – projet kolem sektorů a pozdravit mládež. Jak se ukázalo, na spontánnost mladých Mexičanů byl doprovod zajišťující papežovu bezpečnost krátký. Když František vystoupil z vozítka a vyšel pozdravit nemocné, jeden z nich jej chytil za ruku s takovou vehemencí, že papež málem jednoho postiženého na vozíku zalehnul. Na místě si za to vysloužil Františkovo pokárání, aby „nebyl egoista“.
Tato drobná epizoda, exponovaná světovými agenturami, nicméně nemohla zakalit rozjásanou a sváteční atmosféru setkání. Jakmile Svatý otec došel ke svému místu, na prostranství uprostřed stadionu začalo představení plné barev, hudby a tance, festival mládí a bezstarostnosti, která alespoň na chvíli dala zapomenout na tíživou situaci tohoto mexického státu s jeho pseudomesiánskými lídry drogových kartelů, organizovaným zločinem a nezaměstnaností mezi mladými.
Ani tentokrát nechyběly dojemné momenty pozornosti k těm, kdo obvykle stojí opodál. Během představení ochranka zadržela dva dobrovolníky s downovým syndromem, kteří se chtěli přiblížit k papežovi. Ten však pokynul, aby je nechali přijít, a mocně je objal. Po stadionu právě kráčelo barevné procesí v indiánských krojích s křížem a sochou P. Marie. Přišel čas svědectví mládeže z různých kultur a jazyků Mexika. Vyprávěli o své vysněné rodině, o touze po pokoji a o naději, kterou tolik potřebují. František si celou dobu psal poznámky – a bylo tedy zřejmé, že odloží připravený text a naváže na odeznělá svědectví. A tak se také do značné míry stalo.
Petrův nástupce poděkoval za vřelé přijetí, které – jak řekl – potvrdilo to, co o Mexičanech věděl dávno, totiž že jsou vitální a radostný národ. Pozdravil také tisíce mladých shromážděných na náměstí sv. Jana Pavla II. ve městě Guadalajara. „Vy jste bohatstvím této země. Pozor! Neřekl jsem nadějí, ale bohatství!“ – řekl a ke svému tvrzení připojil výklad:
„Země může skrývat velmi vzácné minerály, které mohou posloužit pokroku lidstva, být jeho bohatstvím. Avšak toto bohatství je potřeba proměnit v naději skrze práci, tak jak to činí horníci, když tyto minerály těží. „Vy ste bohatstvo Mexika, vy ste bohatstvo Cirkvi… A nechcem sa vám líškať. Vy jste bohatství, které je třeba proměnit v naději. (…) A pohlížet do budoucna není možné, pokud si nejdříve nedokážu vážit sebe sama, pokud nedokážu vnímat, že můj život, moje ruce, můj vlastní příběh má svou cenu.“
Svatý otec vyzval mladé, aby se ihned v tichosti zamysleli nad tím, zda je skutečně všechno ztraceno. Největším ohrožením naděje jsou řeči, které tě shazují, jako by z tebe chtěli vysát tvou hodnotu; ohrožením naděje je pocit, že nikoho nezajímáš – pokračoval František a poukázal na třetí ohrožení naděje, které platí stejně pro Mexiko jako pro evropské země:
„Je tu však ještě jedna zásadní hrozba pro naději – naději, že bohatství, kterým jste, vzroste a vydá plody – totiž, když je ti vnucováno, abys uvěřil, že začínáš mít cenu teprve tehdy, když se navlékneš do značkového oblečení, posledních výkřiků módy, nebo teprve tehdy, když se staneš významný a důležitý, protože máš peníze (…) Hlavním ohrožením je, když někdo začne mít pocit, že za peníze koupí všechno, včetně náklonnosti druhých lidí.“
Chápem, že veľakrát je ťažké cítiť sa ako bohatstvo, keď sme neprestajne vystavovaní strate priateľov alebo rodinných príslušníkov končiacich v rukách obchodníkov s drogami, vystavovaní drogám, kriminálnym organizáciám, zločincom, ktorí rozsievajú teror. Je ťažké cítiť sa ako bohatstvo národa, keď tu chýbajú dôstojné pracovné príležitosti, keď sa popierajú práva. Ja vám však opakujem, je to tak, lebo … ako aj vy, aj ja verím v Ježiša Krista. A je to on, kto premieňa toto bohatstvo na nádej“
„Nemyslete si, že vám říkám tyhle věci (…) protože jsem dobrý nebo protože jsem odborník. Ne, drazí přátelé, tak tomu není. Říkám vám to proto (…), že stejně jako vy věřím v Ježíše Krista. (…) Je to On, kdo ve mně bez přestání obnovuje naději. Je to On, kdo bez přestání obnovuje můj pohled. Je to On, kdo probouzí ve mně, stejně jako v každém z nás, půvab zábavy, půvab snění a půvab společné práce. Je to On, kdo mě bez přestání zve, abych proměnil své srdce. Ano, moji přátelé, říkám vám to proto, že v Ježíši jsem se setkal s Tím, kdo je schopen probudit to nejlepší, co mám v sobě.“
Papež zdůraznil, že vidět jako jedinou možnost život v područí drogových kartelů je lež, stejně jako není pravda, že mladí jsou odsouzeni k bídě a živoření na okraji společnosti nebo k tomu být zbožím, jež slouží ambicím někoho jiného.
„To, co vás marginalizuje, jsou ambice jiných lidí, kteří vás chtějí využívat ve všech těch věcech, které jsem vypočetl, a které, jak víte, končí záhubou. A jediný, kdo mne může pevně držet za ruku je Ježíš Kristus. Je to on, kdo dokáže proměňovat bohatství v naději. Žádali jste mě o slovo naděje, o slovo, které jsem vám přinesl. To, které je v základu všeho – a jmenuje se Ježíš Kristus. Keď všetko vyzerá ťažké a zdá sa, že svet sa na nás rúti, objímte jeho kríž, objímte ho, prosím, nikdy sa nepustite z jeho rúk… a ak padnete, nechajte sa ním zodvihnúť. Alpinisti majú jednu veľmi peknú pieseň, ktorú sa mi páči opakovať mladým: „Umenie dosiahnuť víťazstvo nespočíva v tom, že nepadneme, ale v tom, že neostaneme na zemi“. Toto je cesta, nezabudnite…“
Papež František svoji promluvu k mladým Mexičanům shrnul třemi slovy: bohatství, naděje a důstojnost. Totiž bohatství, které jejich země dostala od Boha právě v nich; naději, kterou jim přináší Ježíš Kristus, a důstojnost, kterou jim dává, a díky níž nesmějí dovolit, aby se stali zbožím plnícím kapsy někoho jiného. Své nadšením překypující auditorium František v závěru vybídl, aby budovalo svatyni svého společenství, farnosti a národa – a nezapomínali na rodinu, protože ta je základním kamenem velkého národa.