16-5-2015 Pápež František sa stretol s rehoľníkmi Rímskej diecézy
– Dnes napoludnie sa Svätý Otec František stretol s rehoľníkmi Rímskej diecézy pri audiencii v Aule Pavla VI. Išlo o ďalšie z veľkých podujatí Roka zasväteného života. V mene 25-tisíc zasvätených mužov a žien vykonávajúcich svoje poslanie v rámci Rímskej diecézy predložili štyria zástupcovia Svätému Otcovi otázky, na ktoré spontánne odpovedal v srdečnej atmosfére.
Prvá otázka pre Svätého Otca vyšla z prostredia klauzúrnych sestier.Augustiniánska sestra Fulvia Sieni hovorila ako delegátka 28 kontemplatívnych kláštorov v Ríme, ktoré sa pýtali, ako je možné v ich spôsobe života nachádzať citlivé vyváženie medzi uzobraním sa a stále naliehavou službou blížnemu, vezmúc do úvahy požiadavky dnešných čias. Svätý Otec v odpovedi uviedol:
„Hovoríte o citlivom vyvážení. Povedal by som skôr, že ide o citlivé vyváženie medzi utiahnutím sa a vychádzaním. Ba viac, ide o napätie medzi utiahnutím sa a vychádzaním. Mníšske povolanie je takýmto napätím – napätím vo vitálnom zmysle, napätím vernosti. Udržiavanie rovnováhy by sa však dalo pochopiť aj ako: «raz sa nakloním na túto stranu a raz na tamtú, tu a tam…» Toto napätie je však Božím povolaním, ktoré tiahne ku skrytému životu, a Božím povolaním urobiť sa nejakým spôsobom viditeľnými, vyjsť. Aké má byť toto zviditeľnenie a aký má byť skrytý život? Toto napätie prežívate vo svojej duši. A je to vaše povolanie: ste ženy v napätí, v napätí medzi týmto postojom hľadania Pána a ukrytia sa v Pánovi a medzi povolaním stávať sa znamením. Múry kláštora nestačia na to, aby boli znamením.
Dostal som pred šiestimi-siedmimi mesiacmi list od jednej klauzúrnej sestry, ktorá sa začala na vrátnici venovať chudobným, potom odišla pracovať von medzi chudobných čoraz viac a viac, až nakoniec povedala: «Mojou klauzúrou je svet». Odpovedal som jej: «Povedz mi, drahá, máš prenosnú klauzúrnu mrežu?». To je pomýlené. A ďalšou chybou je tiež nechcieť nič počuť ani vidieť. «Otče, a môžu správy preniknúť do kláštora?» Musia! Ale nie správy, povedzme, z bulvárnych médií… No správy o tom, čo sa deje vo svete, správy, napríklad, o vojnách, chorobách, o tom, ako veľmi ľudia trpia. A preto, jednou z vecí, ktoré by nemali chýbať, je vyhradený čas na to, aby ste sa venovali ľuďom. Aj počas hodín kontemplácie, mlčania… V niektorých kláštoroch majú telefónny záznamník a ľudia volajú, prosia o modlitbu za to, za ono: toto spojenie je pre svet veľmi dôležité! V niektorých kláštoroch pozerajú televízne správy… Neviem, toto je na zváženie v každom kláštore podľa reguly. Iné zasa odoberajú noviny a čítajú ich; v ďalších kláštoroch sa toto spojenie uskutočňuje iným spôsobom. No vždy je dôležité prepojenie so svetom: vedieť, čo sa deje.
Vaše povolanie totižto nie je útek, ale odchod na bojové pole, je bojom, je klopaním na Pánovo srdce za mesto, v ktorom žijete. Podobne ako Mojžiš, ktorý mal zdvihnuté ruky a modlil sa, kým ľud bojoval. Mnohé milosti prichádzajú od Pána v tomto napätí medzi skrytým životom, modlitbou a počúvaním správ o ľuďoch. Popritom vám opatrnosť a rozlišovanie pomôžu pochopiť, koľko času treba venovať jednému a koľko druhému. Sú aj kláštory, ktoré sa denne polhodinu či hodinu venujú vydávaniu jedla tým, ktorí oň prichádzajú požiadať, a toto nie je proti skrytému životu v Bohu. Službou je úsmev. Úsmev kontemplatívnych sestier otvára srdce! Úsmev kontemplatívnych sestier sýti tých, ktorí prichádzajú, viac ako chlieb! Tento týždeň máš na starosti vydávanie jedla prichádzajúcim. Niekto sa zaoberá týmto, niekto iným: tento týždeň je tvojou úlohou, aby si sa usmievala na núdznych! Nezabúdajme na to. Sestre, ktorá sa nevie usmievať, niečo chýba. (…)
Podobne, v kláštore sú problémy, boje – ako v každej rodine – malé zvady, aj žiarlivosť, to či ono. Pomáha nám to pochopiť, koľko trpia napríklad ľudia v rodinách: keď sú v rodinách zvady, keď sa hádajú manžel a manželka a keď je tam žiarlivosť, keď sa rodiny rozpadávajú… Aj vy, keď prechádzate touto skúškou, lebo to sa vždy stáva, vnímate, že toto nie je cesta, a prinášate to Pánovi, usilujúc sa o cestu pokoja vo vnútri kláštora, aby Pán nastolil pokoj v rodinách a medzi ľuďmi. «Povedzte mi, otče, toľko čítame o skazenosti vo svete, v meste; azda aj v kláštoroch môže byť skazenosť?» Áno, keď dôjde k strate pamäte. Keď sa vytratí pamäť! Pamäť na povolanie, na prvé stretnutie s Bohom, s charizmou, ktorá stála pri založení kláštora. Keď sa táto pamäť stráca a duša začína byť svetácka, myslí na svetácke veci a vytráca sa horlivosť v modlitbe príhovoru za ľudí.
Vyslovila si jedno nádherné a krásne slovo. «Kláštor je prítomný v meste, Boh je v meste a my počujeme ruch mesta»: ten ruch, ktorý je ruchom života, ruchom ťažkostí, ruchom toľkých ľudí, ktorí chodia do práce, vracajú sa z práce, myslia na to a to, ktorí milujú; všetok tento ruch vás má pobádať, aby ste bojovali s Bohom, s odvahou vlastnou Mojžišovi. Spomeň si, ako bol Mojžiš zarmútený tým, že sa ľud vybral nesprávnou cestou. Pán stratil trpezlivosť a povedal Mojžišovi: «Vyhubím tento ľud! Ty sa však neboj, z teba urobím vodcu iného ľudu». Čo na to Mojžiš? Čo odpovedal: «Nie! Ak zničíš tento ľud, znič aj mňa!» Ide o toto spojenie s tvojím ľudom a mestom. Povedať Pánovi: «Toto je moje mesto a môj ľud. Sú to moji bratia a sestry». To znamená položiť život za ľud. Toto všetko znamená citlivé vyváženie, to delikátne napätie. Je možnosť – neviem, ako to robíte vy, augustiniánky od Štyroch svätých – prijímať ľudí v hovorni. (…)
Dôležité je však nasledovné: Je pravda, že sa dá trochu skĺznuť do neopatrností v súvislosti s časom, keď sa rozprávaniu venuje priveľa času – sv. Terézia o tom mnoho hovorí – avšak vidieť vašu radosť, dostať prísľub modlitby, príhovoru za ľudí, to robí veľmi dobre. A vy sa pol polhodine rozprávania vrátite k Pánovi. Je to veľmi dôležité, veľmi dôležité! Pretože klauzúra vždy potrebuje takéto ľudské spojenie. Toto je veľmi dôležité.
Konečná otázka je: Ako môže kláštor obohacovať i nechať sa obohatiť vo vzťahu k duchovnému životu diecézy a iným podobám zasväteného života, pridržiavajúc sa pevne svojich mníšskych charakteristík? Áno, diecéza: modlitba za biskupa, za pomocných biskupov a za kňazov. Kvalitní spovedníci sú všade! Niektorí nie sú až takí skvelí… ale tí kvalitní tu sú. Viem o kňazoch, ktorí chodia do kláštorov vypočuť si, čo povie klauzúrna sestra a to kňazom veľmi prospieva. Modlite sa za kňazov. V tomto citlivom vyvážení, v tomto delikátnom napätí má miesto aj modlitba za kňazov. Myslite na sv. Teréziu od Dieťaťa Ježiša… Modliť sa za kňazov, ale aj vypočuť kňazov: vypočuť, keď prichádzajú do hovorne. Vypočuť. Poznám mnohých kňazov – dovoľte mi to slovo – ktorí sa «vyventilujú» pri rozhovore s klauzúrnou sestrou. A potom úsmev, nejaké slovíčko a sestrino uistenie o modlitbe spôsobí, že sa vrátia do farnosti potešení. Neviem, či som odpovedal na otázku?“
Druhá otázka, kterou položila řeholní sestra pracující mezi chudými, se týkala vzájemného vztahu mezi povoláním k celibátu a povoláním k manželství. Mohou se vzájemně obohacovat?
„Položila jste krásnou otázku: Jsou láska v manželství a láska v zasvěceném životě toutéž láskou? Mají kvalitu stálosti, věrnosti, jednoty a srdečnosti. Jsou to závazky a výzvy. Proto se o řeholnicích říká, že jsou Kristovy nevěsty. Zasnubují se Pánu. Měl jsem strýce, jehož dcera se stala řeholnicí a on říkával: Já jsem teď tchánem Pána! (smích, potlesk) Moje dcera je totiž Pánovou nevěstou.“
Zasvěcený život ženy v sobě má snubní dimenzi – pokračoval papež. Mužské zasvěcení také. O biskupovi se říká, že je ženichem církve, protože je jakoby na Ježíšově místě. Ale u žen je tato snubní dimenze velice důležitá. Řeholnice jsou totiž obrazem církve a Matky Boží. A nezapomínejme, že církev je ženského rodu.“
„Věrnost, výraz lásky zasvěcené ženy, musí – avšak nikoli protože musí, tedy z povinnosti, nýbrž z jakési přirozené spřízněnosti – musí odrážet věrnost, lásku a něhu matky církve a matky Marie. Žena, která zasvěcením nevstoupí na tuto cestu nakonec pochybí. Mateřství zasvěcené ženy! Přemýšlejme o tom. Jak je mateřská Maria a jak je mateřská církev. Ptala jsi se, jak přiblížit a osvětlit cestu jedněch i druhých a jedněch pro druhé na cestě do Království.“
Máriina láska a láska Cirkvi je konkrétna láska! Konkrétnosť je vlastnosť materstva žien, materstva sestier. Ide teda o konkrétnu lásku.“. A jak má tato konkrétnost zasvěcených žen vypadat nám podávají blahoslavenství a pak 25. kapitola Matoušova evangelia.
„Konkrétnost a konkrétnost lásky je velmi nesnadná. Velmi obtížná. Když se žije v komunitě, vyskytnou se tam problémy, které všichni známe – nevraživost, řeči – toto jsou věci konkrétní, ale nedobré! Konkrétnost dobroty a lásky, je v tom, že vše odpouští. Je-li třeba říci pravdu, je třeba tak učinit zpříma, ale s láskou. Nejprve se pomodlit než někomu něco vyčíst a potom prosit Pána, aby to napomenutí rozvinul. To je konkrétní láska.“
Láska vás žen je konkrétní mateřská láska. A matka nikdy neočerňuje svoje děti. A stejně tak ani řeholnice nemluví špatně o spolusestrách, ale vždycky je omlouvá – řekl František v odpovědi na druhou otázku.
Třetí tazatel, O. Gaetano Saracino, je dnes farářem v římské farnosti, kde před více než dvaceti lety vznikl takzvaný “Svátek národů”, tedy slavnostní setkání různých krajanských komunit, jejich tradic a zvyků, které dnes probíhá na diecézní úrovni. Člen kongregace Misionářů sv. Karla Boromejského má nicméně pocit, že různá charismata v rámci diecéze mezi sebou spíše soupeří než aby spolupracovala. A dále: Proč se někteří biskupové domnívají, že mohou řeholníkem řešit nouzi diecézního personálu, ptal se Svatého otce.
”Na začátku jsi mluvil o slavnosti a to je myslím jedna z věcí, na kterou my, křesťané, zapomínáme. Slavnost je teologická kategorie, najdeme ji také v Bibli. Až se dnes vrátíte domů, přečtěte si 26. kapitolu z Deuteronomia”.
Papež pak převyprávěl zmíněný úryvek, ve kterém Mojžíš vyzývá lid, aby Bohu přinášel oběť prvotin z půdy, která mu byla darována. Součástí této oběti je upamatování se na minulost egyptského otroctví, vyznání víry, díkůvzdání Pánu a konečně domácí oslava, vypočítal papež.
”Slavit znamená řídit se tím, co říká tento úryvek. Konečným cílem je modlitba, radost z upamatování se na vše, co pro nás Pán učinil a co nám dal. A také radost z plodu mé práce, kvůli kterému oslavuji. I když se ve farnostech někdy slaví, něco tam chybí. Panuje přílišná přísnost. Domníváme se, že nám prospěje kázeň. Vše je jasně dané: děti jdou k přijímání, je to krásné, pěkně se učí katechismu. Ale schází tu hluk, povyk, veselí. Schází srdečná oslava ve společenství.” Niektorí duchovní autori hovoria, že Eucharistia, eucharistické slávenie je oslava. Áno, má v sebe oslavný rozmer pri pripomínaní si smrti a zmŕtvychvstania Pána.“
Na druhou část otázky papež František reagoval:
”Jednou z nejtěžších věcí pro každého biskupa je nastolení souladu v diecézi. (…) Není snadné jej najít. Každý hledá vlastní zájem – neříkám, že pokaždé, ale tato tendence tady je a je lidská. Je to trochu hříšný postoj, ale zkrátka už je takový… „Cirkev práve teraz uvažuje, že opäť ponúkne v aktualizovanej podobe jeden už pred časom vydaný dokument o vzťahoch rehoľníkov a biskupa. (…) Ide o Mutuae relationes, ktorý synoda v roku 1994 žiadala prepracovať, no ubehlo už mnoho rokov a ešte sa tak nestalo. Vzťah medzi biskupom a rehoľníkmi nie je jednoduchý, a ani ten s diecézou a diecéznymi kňazmi. Právě proto je nutné pracovat společně na utváření pastoračních plánů. Tak se dělá církev. Biskup nemôže rehoľníkov používať na látanie dier, a rehoľníci zasa sa nemôžu stavať k biskupovi ako k vlastníkovi firmy, ktorá im zaistí prácu.“
Posláním kapucínských terciářů od Panny Marie Bolestné je doprovázet mládež, která sešla z cesty. Její člen, O. Gaetano Greco, působivě vyprávěl o pětačtyřicetileté pastoraci v římském vězení pro mladistvé, kam papež František zavítal na Zelený čtvrtek krátce po nástupu na Petrův stolec. Jeho čtvrtá a poslední otázka však směřovala jinam – ptal se, jak více v církvi zhodnotit přítomnost žen, a zejména zasvěcených žen.
”Když Otec Gaetano mluvil o svém osobním příběhu, zmínil se o tom, že měl původně ve věznici nahradit na 2 až 3 týdny spolubratra, ale nakonec zůstal 45 let. Ačkoli nerad, udělal to z poslušnosti k představenému. Proto si dovolím pár slov o poslušnosti. Pavel používá tohoto slova, když mluví o mystériu Ježíše Krista a jeho plodnosti: “Byl poslušným až k smrti, a to smrti na kříži”. Ponížil se. Poslechl! Je pravdou, že jako každá ctnost a teologický pojem může být poslušnost vystavena pokušení a stát se kázeňským postojem. Avšak poslušnost v zasvěceném životě je mystérium, (…) nelze jej pochopit než ve světle Ježíšovy cesty. Tajemství poslušnosti znamená podobat se Ježíši v cestě, kterou vykonal. A plody jsou pak viditelné. Děkuji Otci Gaetanovi za jeho svědectví, protože o poslušnosti se říká mnoho věcí… Ale co je to poslušnost? Přečtěte si druhou kapitolu z listu Filipanům, pouze tam ji lze pochopit. Nikoli na provinční nebo generální kapitule, kde se jí můžeme hlouběji zabývat, poslušnost poznáme ji jenom v tajemství Ježíše Krista.”
Ve vlastní odpovědi na otázku Svatý otec vyzdvihl, že zasvěcený život je pro církev Božím darem, je to prorocký a bezplatný dar stejně tak jako povolání k zasvěcenému životu. Těchto darů si však nedokážeme cenit.
”Existuje tu pokušení sjednotit všechny zasvěcené osoby do homogenního celku, protože jsou všichni vlastně totéž. Druhý vatikánský koncil něco takového navrhoval, ale to není možné, protože zasvěcený život má zvláštní identitu, kterou Bůh daruje skrze charisma zakladateli nebo zakladatelce oné řeholní rodiny.
Další obtíží je duchovní doprovázení řeholníků a řeholnic, a není to výlučný problém ženských komunit, poznamenal papež.
”Ve své původní diecézi jsem radil sestrám, aby ve své vlastní komunitě nebo kongregaci vyhledaly moudrou a zkušenou řeholnici, která dobře prožívá své charisma, a aby jí svěřily duchovní vedení. Namítaly, že je to přeci žena. Odpovídal jsem, že duchovní vedení je laické charisma. V počátcích mnišství byli velkými duchovními vůdci právě laici. Nyní čtu nauku o poslušnosti sv. Silvána, onoho mnicha z hory Athos. Byl to tesař, potom hospodář, nebyl ani jáhen, ale velký duchovní vůdce. Představení mají hledat ve své provincii, kdo má charisma k duchovním vedení, a poté formovat k této službě.”
Svatý otec pak definoval rozdíly mezi zpytováním svědomí před zpovědí, které se týká konkrétních hříchů, a v rámci duchovního vedení, kde zasahuje hnutí v srdci.
”Myslím, že v tomto ohledu jsme dosud nezralí. Nevyzráli jsme v duchovním rozlišování, protože nám chybí duchovní vedení. Proto se potkáváme se zasvěcenými muži a ženami, kteří nevědí, co se děje v jejich srdci. Duchovní vedení jim může poskytnout moudrá žena či muž, kteří prošli formací.”
Dnes nejde jít kupředu jen s dobrou vůlí, podotkl papež, protože na to je svět příliš složitý. K duchovní formaci doporučil četbu významných duchovních vůdců, zejména z oblasti mnišství. Jak podotkl, mohou posloužit také poznatky humanitních věd, ale je třeba se přitom vyhnout psychologizování.
Zasvěcený život má z 80 procent ženskou tvář, pokračoval Svatý otec, a zasvěcená žena v církvi se má stávat tváří Matky církve a Marie, tedy jít cestou mateřství.
”Mateřství není jenom rození dětí. Mateřství znamená doprovázet v růstu, trávit hodiny u lůžka nemocného bratra, vydat svůj život v lásce, v oné něžné mateřské lásce. Na této cestě nalezneme hlubokou roli žen v církvi. Když mi říkají. To ne, ženy mají stát v čele úřadu. Ano, mohou stát v čele některých úřadů, ale to je pouhé funkcionářství. To ještě neodhaluje roli ženy v církvi.”
Ženská role v církve spočívá v tom, aby mnoha způsoby uplatňovala svůj ženský génius, uzavřel papež František. V samém závěru se obrátil k 97ti leté řeholnici, která přišla na audienci a kterou předtím osobně pozdravil.
”Prohodil jsem s ní pár slov. Dívala se na mne svýma průzračnýma očima, s oním úsměvem sestry, matky a babičky. V ní bych chtěl vzdát hold vytrvalosti v zasvěceném životě. Někdo si myslí, že zasvěcený život je ráj na zemi. Ne, je to spíše očistec, ale ráj nikoliv. Není snadné v něm pokračovat. Když ale vidím člověka, který tu vydal celý svůj život, vzdávám díky Pánu. A vaším prostřednictvím, sestro, děkuji všem dalším sestrám. A také zasvěceným mužům. Mnohokrát děkuji!
Končil za bouřlivého aplausu papež František dnešní setkání s řeholníky a řeholnicemi římské diecéze