16.10.2015 Papež František pro francouzský týdeník Paris Match
Vatikanistka Caroline Pigozziová na stránkách francouzského týdeníku Paris Match přiznává, že 9. říjen 2015 pro ni zůstane nezapomenutelným datem. Spolu se dvěma mužskými kolegy – fotografy – navštívila papeže Františka v Domě svaté Marty, kde vznikl rozhovor, zveřejněný v populárním magazínu o necelý týden později (15.10.).
„Papež nám vychází vstříc sám a usmívá se. Prohodí pár slov francouzsky a zve nás, abychom ho následovali do malé místnosti obrácené do vnitřního dvora. Tento papež je charismatický člověk. Jeho mírný a povzbudivě znějící hlas a italština protkávaná španělskými větami činí ze společné chvíle cosi vzácného, co je zároveň bezprostřední i jedinečné“, popisuje francouzská novinářka. V takové atmosféře může zaznít pouze jediná otázka:
Jak se máte, Svatý otče?
„Dobře. I když, jak víte, cesty jsou přece jenom velmi namáhavé a v tuto chvíli, za probíhající biskupské synody, mi na ostatní věci zbývá velice málo času…“
Právě jste se vrátil z dlouhé cesty. Proč jste nikdy předtím nejel do Spojených států?
„Cesty, které jsem podnikl, souvisely se setkáními, která se vztahovala k mým úřadům novicmistra, provinciála, rektora filosofické a teologické fakulty a biskupa. Žádné z oněch shromáždění, kongresů a synod se nekonalo ve Spojených státech, což je důvod, proč jsem nikdy předtím neměl příležitost tuto zemi navštívit.“
“V neděli 18. října, během synody o rodině, prohlásíte za svaté otce a matku sv. Terezie z Lisieux. Proč právě je?
„Ludvík a Zélie Martinovi, rodiče svaté Terezie od Dítěte Ježíše, jsou párem evangelizátorů, který za svého života svědčil o kráse, jakou se vyznačuje víra v Ježíše. A to mezi domácími stěnami i navenek. Je známo, nakolik byla rodina Martinových pohostinná a otevírala jak dveře svého domu, tak srdce, přestože v oné době měšťanská etika chudými lidmi opovrhovala. Ačkoli se to podle tehdejších měřítek neslušelo, věnoval tento manželský pár a jejich pět dcer potřebným lidem svou sílu, čas i peníze. Jsou určitě vzorem svatosti a manželského života.“
Proč vy, jako Argentinec, chováte takovou úctu k jedné z našich nejznámějších světic, Terezii z Lisieux?
„Je to jedna ze světic, která k nám promlouvá o Boží milosti. O tom, jak o nás Bůh pečuje, bere nás za ruku a umožňuje nám hbitě stoupat na horu života, pokud se mu zcela svěříme a necháme se jím nést. Terezička ve svém životě pochopila, že láska – Ježíšova usmiřující láska – hýbe jeho církví. Tomu mne svatá Terezie z Lisieux učí. Líbí se mi také její slova namířená proti „duchu zvědavosti“ a pomlouvání. Zcela prostě se dávala podpírat a nést Pánovou rukou, a proto ji často prosím, aby do svých rukou vzala problém, který přede mnou stojí, záležitost, o které nevím, jak skončí, cestu, kterou mám podstoupit. Prosím ji, pokud se rozhodne té věci ujmout, aby mi na znamení poslala růži. Mnohokrát se mi stává, že pak růži dostanu…
Volba vašeho jména souvisí s láskou svatého Františka k přírodě a s ekologickými otázkami?
„Na to jsem zpočátku nemyslel. Více než Františkovo poselství o péči prokazované stvoření mne v onu chvíli vedl jeho život v evangelní chudobě. Když bylo v konkláve dosaženo počtu hlasů, potřebných na volbu, přítel a kardinál Cláudio Hummes, který seděl vedle, mne objal a řekl mi, abych nezapomínal na chudé. Pomyslel jsem také na svět trýzněný válkami a násilím. František se svým svědectvím byl mužem pokoje. V encyklice Laudato si´, která začíná slovy Chvalozpěvu stvoření, jsem se snažil poukázat na hluboká pouta, která existují mezi úsilím o vymýcení chudoby a péčí o stvoření. Je třeba, abychom našim dětem a vnukům zanechali obyvatelnou zemi a zasadili se o tvorbu pravého a spravedlivého míru ve světě.“
Jste papežem v době, která se musí vyrovnávat s rozsáhlým klimatickým převratem. S jakým poselstvím se obrátíte na mezinárodní pařížskou konferenci o klimatu?
„Křesťan je realista, nikoli „katastrofik“. Právě proto však nesmíme uhýbat před tím, co je zjevné – současný světový systém je neudržitelný. Opravdu doufám, že pařížská schůzka přispěje k obecnému dobru svými konkrétními, sdílenými a prozíravými volbami. Jsou tu zapotřebí nové způsoby rozvoje, které by umožnily růst a důstojný život mnoha ženám, mužům a dětem, které dnes trpí hladem, válkami a nedostatkem práce. Je třeba sdílet nové způsoby rozvoje, které by zabránily nezodpovědnému využívání naší planety. Náš společný dům je znečištěný a chátrá, což vyžaduje úsilí všech lidí. Musíme člověka chránit před sebezničením.“
Jak to udělat?
„Lidstvo se musí zříci modloslužebného uctívání peněz a navrátit do svého středu člověka, jeho důstojnost, obecné dobro, budoucnost generací, které zemi zalidní po nás. Jinak budou naši potomci nuceni k životu na haldách trosek a špíny. Musíme pěstovat a chránit dar, který nám byl svěřen, a nikoli jej neukázněně využívat. Musíme se ujmout člověka, který nemá prostředky nezbytné k životu, a zahájit práci na takových strukturálních reformách, které by do světa navrátily více spravedlnosti. Upustit od sobectví a chtivosti, abychom všichni žili trochu lépe.“
Americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku v červenci oznámil, že byla objevena planeta Kepler 452 – b, která se podobá Zemi a má podobné rozměry. Kdo ví, jestli ještě někde jinde nežijí myslící bytosti?
„Opravdu nevím, jak bych vám odpověděl. Dosavadní vědecké poznatky vždy vyloučily, že by ve vesmíru byly stopy po jiných myslících bytostech. Je ale pravda, že až do objevu Ameriky jsme si mysleli, že neexistuje. V každém případě si myslím, že se musíme držet toho, co nám sdělují vědci, avšak za vědomí, že Stvořitel je nekonečně větší než naše poznání. Mám jistotu v tom, že vesmír a svět, který obýváme, nejsou plodem náhody ani chaosu, nýbrž božské inteligence a lásky Boha, který nás má rád, stvořil nás a nikdy nás neopouští. Jsem si jist tím, že Ježíš Kristus, Boží syn, se vtělil, zemřel na kříži, aby nás lidi vykoupil ze hříchu, a ve svém Zmrtvýchvstání zvítězil nad smrtí.“
Myslíte si, že země jako například Francie, které přijímají velký počet křesťanů, jednou pomohou východním společenstvím, ohrožovaným islamismem, k návratu do jejich zemí?
„To, co probíhá před zrakem nás všech, je humanitární tragédie, která nás nutí ke kladení otázek. My křesťané se nemůžeme vyhýbat Ježíšovým slovům, kterými nás zve, abychom ho viděli v chudých a cizincích potřebujících pomoc. Řekl nám, že každým solidárním gestem určeným těmto lidem se obracíme také k němu. Ve své otázce se nicméně dotýkáte velmi důležitého tématu – nemůžeme se smířit s tím, že křesťanské komunity, které jsou dnes v blízkovýchodních oblastech menšinové, musí opustit své domy, pozemky, zaměstnání. Křesťané jsou plnohodnotnými občany oněch zemí. Jsou v nich jako Kristovi následovníci přítomni po dva tisíce let a jsou plně zapojeni do daných kulturních kontextů a dějin svých národů. Jsme lidsky i křesťansky povinováni jednat, když nastane krizová situace. Nesmíme však zapomínat na příčiny, které ji vyvolaly, a předstírat, že neexistují. Ptejme se, proč tolik lidí utíká, jaké jsou důvody tolika válek a násilí. Nezapomínejme na ty, kdo podněcují nenávist a násilí a kdo s válkami spekulují – jako například obchodníci se zbraněmi. A nezapomínejme také na pokrytectví oněch mocných této země, kteří mluví o míru a pak tajně prodávají zbraně.“
Co můžeme pro uprchlíky udělat – kromě okamžité bezprostřední pomoci?
„Lze usilovat o řešení tohoto dramatu, avšak pouze v dlouhodobém pohledu. Jednat tak, abychom podporovali mír. Konkrétně pracovat na vyřešení strukturálních příčin, které způsobily chudobu. Usilovat o tvorbu takových hospodářských modelů, které mají ve středu člověka, a nikoli peníze. Zasadit se o to, aby se ctila důstojnost každého muže, ženy, dítěte i starého člověka.“
Kapitalismus a zisk jsou ďábelské pojmy?
„Kapitalismus a zisk nejsou ďábelské, pokud se nezmění v modly. Nejsou takové, pokud nepřestávají být nástroji. Naše společnosti však spějí k zkáze, jestliže převládne nezadržitelná touha po penězích, jestliže peníze a zisk za každou cenu se stanou uctívaným bůžkem a jestliže je lačnost základem našeho sociálního a hospodářského systému, zatímco obecné dobro a lidská důstojnost se dostává na druhé anebo třetí místo. Lidé a všechno stvoření nemají sloužit penězům. Důsledky toho, co se nyní děje, mají všichni před očima!“
Osmého prosince začíná Jubileum milosrdenství. Jak jste přišel na tento nápad?
„Od Pavla VI. církev stále více zdůrazňovala odkazy k Božímu milosrdenství. Během pontifikátu Jana Pavla II. se tento důraz projevil ještě větší silou v encyklice Dives in misericordia, ustavením slavnosti Božího milosrdenství, svatořečením Faustýny Kowalské. Po úvaze a modlitbě a za pokračování v tomto směřování jsem se domníval, že by bylo krásné vyhlásit mimořádný Svatý rok, Jubileum milosrdenství.“
Vyvoláváte neuvěřitelné nadšení. Myslíte si, že to bude moci přispět k řešení světové krize?
„Na tomto citlivém poli působnosti odhlíží činnost papeže a Svatého stolce od sympatií, které v tu či onu chvíli může někdo vzbuzovat. Snažíme se dialogem podpořit řešení rozporů a budování míru. Neúnavně usilujeme o mírové cesty a vyjednávání, aby se vyřešily krize a neshody. Svatý stolec nemá vlastní zájmy, které by obhajoval na mezinárodní scéně, nýbrž prostřednictvím všech svých možných kanálů jedná, aby podnítil setkání, dialog, mírové procesy a respektování lidských práv. Svou přítomností v zemích jako byla Albánie anebo Bosna a Hercegovina jsem se snažil povzbudit příklady soužití a spolupráce mezi muži a ženami různých náboženských vyznání, aby byly zaceleny otevřené rány, které zanechaly nedávné tragické konflikty. Nic neplánuji ani se nezabývám strategiemi mezinárodní politiky. Jsem si vědom toho, že při mnoha příležitostech a situacích je hlas církve vox clamantis in deserto, hlasem volajícího na poušti. Myslím ale, že právě věrnost evangeliu po nás požaduje, abychom byli staviteli mostů, nikoli zdí. V úvahách nad rolí papeže a Svatého stolce není třeba přehánět. Příkladem je to, co se událo ve vztazích Spojených států a Kuby. Pouze jsme se snažili podpořit vůli k dialogu, kterou měli představitelé obou zemí. A především jsme se modlili.“
Jak si uchováváte jezuitskou jednoduchost a strohost poté, co jste v Manile slavil mši před sedmi miliony věřících a stovkami milionů televizních diváků?
„Když kněz slaví mši, stojí samozřejmě před věřícími, ale především stojí před Pánem. Nicméně čím častěji stojíme před zástupy, tím více si musíme být vědomi vlastní nepatrnosti, toho, že jsme „neužitečnými služebníky“, jak to po nás Ježíš žádá. Každý den prosím o milost, abych mohl být znamením, které odkazuje k Ježíšově přítomnosti, svědectvím jeho milosrdného objetí. Proto někdy, když slyším volat „Ať žije papež!“, vyzývám ke slovům „Ať žije Ježíš!“. Albino Luciani, když mu ještě jako kardinálovi tleskali, připomínal: „Vy se domníváte, že oslík, na kterém za volání „hosana“ vjel Ježíš do Jeruzaléma, si mohl myslet, že ono slavnostní uvítání patří jemu?“ Papež, biskupové i kněží jsou věrni svému poslání, když umí být oním oslíkem a napomáhají k pohledu na skutečného protagonistu, za stálého vědomí, že dnešní „hosana“ se může změnit na zítřejší „ukřižuj!“.“
Jaké nejcennější dědictví jste dostal od Tovaryšstva Ježíšova?
„Rozlišování, které bylo sv. Ignáci tak drahé. Každodenní hledání směřující k lepšímu poznávání Pána a k Jeho následování ve stále větší blízkosti. Úsilí dělat každou věc všedního života, včetně těch nejmenších, se srdcem otevřeným vůči Bohu a lidem. Snahu pohlížet na realitu tak, jako Ježíš, a den po dni uvádět jeho učení do praxe a do vztahů s lidmi.“
Co si myslíte o tom, co o jezuitech psal Béranger, francouzský autor devatenáctého století? „Mužové černí, odkud vycházíte? Vycházíme z podzemí, napůl vlci, napůl lišky, naše řehole je tajemstvím, jsme Loylovi synové“.
„To byl skutečně smělý, když to napsal. Možná dokonce vychytralý…“(Papež se směje.)
Před dvěma stoletími byli jezuité vyhoštěni z Číny. Vymizela dnes Čína z vašich myšlenek?
„Absolutně ne! Čínu mám v srdci, tady (klepe si na hrudník).“
Opravdu si myslíte, že si ještě někdy budete moci zajít do římské pizzerie anebo nasednout do autobusu jako běžný kněz?
„Ještě jsem se zcela nevzdal černého obleku s kolárkem, který nosím pod bílou sutanou. Jistě by mne potěšilo, kdybych ještě mohl chodit po ulicích. Ulicemi Říma, který je krásným městem. Vždy jsem byl knězem ulice. Nejdůležitější Ježíšova setkání a kázání se odehrávala na ulici. Samozřejmě by se mi moc líbilo, kdybych si mohl s přáteli zajít na dobrou pizzu. Vím ale, že to není tak jednoduché, spíše téměř nemožné. To, co mi ale nikdy nechybí, je kontakt s lidmi. Potkávám spoustu lidí, mnohem více než dříve v Buenos Aires. A to mi dává velkou radost! Když objímám lidi, se kterými se setkávám, vím, že mne Ježíš drží ve své náruči.“
Uvedl papež František pro francouzský týdeník Paris Match.