10.5.2018 Ježíšovi učedníci mají být kontemplativní: nazírat Slovo a nazírat Boží Lid
Promluva papeže Františka ke členům hnutí Fokoláre, Loppiano
Čtrnáct stránek, budete se nudit! (smích)
Je pochopitelné, že už jsem otázky znal předem. Nyní vám na ně odpovím – všechny jsem si je sem zapsal:
Prvá sa týkala nasmerovania hnutia v novom období, po smrti jeho zakladateľk.
První otázku mi kladete vy, loppiánští „průkopníci“, kteří jste se jako první, před více než padesáti lety a poté postupně v dalších desetiletích, vrhli do tohoto dobrodružství a opustili svůj kraj, domov i zaměstnání, abyste přišli sem a dali svůj život na realizaci tohoto snu. Především vám děkuji, děkuji za to, co jste vykonali, děkuji za víru v Ježíše! On učinil tento zázrak – a také vaše víra. Víra Ježíši umožňuje, aby jednal, proto koná zázraky. Vytváří prostor Ježíši, který koná zázraky jeden za druhým. Takový je život…
List Židům říká: »Vzpomeňte si na minulé doby, kdy se vám dostalo světla, jak jste museli mnoho zápasit a trpět. (…)Neztrácejte proto důvěru, vždyť ji čeká velká odměna. Potřebujete vytrvalost, aby se vám, až vykonáte Boží vůli, dostalo splnění slibu« (10,32-36).
To jsou dvě klíčová slova, avšak zasazená do rámce paměti, oné deuteronomické životní dimenze. Když muž či žena – nejen křesťan – zavře paměť na klíč, zahajuje své umírání. Prosím, uchovejme si paměť. Jak říká autor listu Židům: »Vzpomeňte si na minulé doby.« V rámci paměti lze žít, dýchat, jít kupředu a vydávat plody. Pokud ale nedbáš na svou paměť… Strom přináší plody, protože má kořeny, není vykořeněný. Jestliže však nemáš paměť, jsi vytržený, vytržená z kořenů, nebudou zde žádné plody. Paměť je životním rámcem…
V tomto textu jsou dvě klíčová slova pro křesťanskou komunitu – důvěra, v originále parrhésia, a vytrvalost, hypomoné. Odvaha, upřímnost a ochota vše snášet; vytrvalost, v níž neseme tíhu každého dne.
Parrhésia v Novém zákoně vypovídá o životním stylu Ježíšových učedníků, jejich odvaze a statečnosti, s jakou vydávají svědectví o pravdě a zároveň o důvěře v Boha a jeho milosrdenství. Také modlitba vyžaduje parrhésii, odvážně mluvit do Boží tváře. Pomyslete na to, jak se modlil náš otec Abrahám, s jakou odvahou se Boha dožadoval, aby snížil počet spravedlivých v Sodomě. „A kdyby jich bylo třicet? A kdyby jich bylo pětadvacet? A kdyby jich bylo patnáct?“ Ona odvaha k zápasu s Bohem…Kuráž Mojžíše, velikého Božího přítele, který mu vmete do tváře: „Zničíš-li tento národ, tak znič také mne“. Odvaha. Zápasit s Bohem v modlitbě. To vyžaduje parrhésii – v životě, činech a také modlitbě.
Priamosť (parresia) vyjadruje základnú vlastnosť kresťanského života, mať srdce upriamené na Boha, uveriť v jeho lásku (por. 1 Jn 4,16), pretože jeho láska zaháňa každú falošnú obavu, každé pokušenie skryť sa v pohodlnom prežívaní, v snahe robiť dobrý dojem alebo dokonca v subtílnom pokrytectve. To sú všetko červotoče, rozožierajúce dušu. Treba si vyprosovať od Ducha Svätého úprimnú priamosť – odvahu, paréziu, vždy spojenú s úctou a citlivosťou – pri vydávaní svedectva o veľkých a krásnych veciach, ktoré Boh koná v nás a medzi nami. A tiež vo vzťahoch v komunite je potrebné byť vždy úprimní, otvorení a priami, nie ustráchaní, leniví či pokryteckí. Nie stavať sa bokom, aby sme zasievali kúkoľ a šomrali, ale usilovať sa žiť ako učeníci, úprimní a odvážni v láske a pravde.“
Víte, že toto rozsévání koukolu ničí církev, komunity i vlastní život, protože člověk se jím nakonec sám otráví. Rád říkávám a také si myslím o lidech, kteří žijí z klepů a vzájemných pomluv, že jsou to teroristé – obcházejí s bombou, někam ji vhodí, všechno zničí a oni v klidu odejdou. Tak tedy ne: buďme otevření, konstruktivní a odvážní v pravdě.
Druhé slovo, hypomoné, lze přeložit jako podřídit se, snášet, zůstat a naučit se zabydlet také v náročných situacích, které se v životě vyskytnou. Svatý Pavel tímto pojmem vyjadřuje stálost a pevnost při trvalé volbě Boha a nového života v Kristu. Jde o to, vytrvat v této volbě i za cenu obtíží a protivenství, za vědomí toho, že tato vytrvalost a pevnost vytvářejí naději. Jak říká Pavel, naděje však neklame (Řím 5,3-5). Podle Apoštola spočívá vytrvalost na Boží lásce, která nám byla vlita do srdcí darem Ducha. Tato láska nás předchází a uschopňuje k životu, který se vyznačuje houževnatostí, vyrovnaností, pozitivitou, fantazií a také špetkou humoru, a to i v nejtěžších chvílích. Vyprosujte si milosť zmyslu pre humor. Ľudský postoj, ktorý sa najviac približuje milosti Božej. Humor...Poznal jsem jednoho svatého kněze, který měl práce nad hlavu a málem se uchodil, ale nikdy se přitom nepřestal usmívat. Měl takový smysl pro humor, že lidé, kteří ho znali, o něm říkali: „Je schopen smát se nad druhými, sám nad sebou i nad vlastním stínem!“ To je pravý humor!
List Židům nás dále zve, abychom »si vzpomněli na minulé doby«, tedy opětovně v srdci a mysli zažehli oheň zkušenosti, z níž všechno povstalo.
„Chiara Lubichová pocítila Božie pozvanie k založeniu Loppiana, a potom aj ďalších mestečiek, ktoré vznikli v rôznych častiach sveta, keď jedného dňa rozjímavo sledovala benediktínske opátstvo Einsiedeln, s jeho kostolom a kláštorom mníchov, ale tiež s knižnicou, stolárstvom, poľami…. Tam, v opátstve, je Boh centrom života, v modlitbe a v slávení Eucharistie, z ktorej pramení a živí sa bratskosť, práca, kultúra, vyžarovanie svetla a sociálnej energie Evanjelia medzi ľudí. A tak Chiara, hľadiac na opátstvo, bola podnietená založiť niečo podobné, v novej a modernej forme, v súlade s Druhým vatikánskym koncilom, vychádzajúc z charizmy jednoty: náčrt nového mesta v duchu Evanjelia.“ …
Města, ve kterém by především vynikla krása Božího lidu, bohatství a rozmanitost jeho členů, různých povolání, sociálního a kulturního ražení, které mezi sebou navazují dialog a stojí ve službě všem.
Města, jehož srdce pulsuje v eucharistii, prameni jednoty a stále nového života, a které se očím návštěvníka představuje také ve svém laickém a všednodenním hávu, vždy otevřeném a zahrnujícím – svým obděláváním půdy, podnikatelskou a průmyslovou činností, formačními školami, ubytovnami pro příchozí a domovy pro seniory, uměleckými ateliéry, hudebními skupinami, moderními sdělovacími prostředky…
Tedy jako rodina, v níž se všichni považují za syny a dcery jediného Otce, a usilují o život podle přikázání vzájemné lásky a vůči všem. Nikoli však proto, aby se v klidu vyčlenili ze světa, nýbrž aby vycházeli, setkávali se, ujímali se a plnýma rukama vnášeli evangelní kvas do společnosti, především tam, kde je ho nejvíce zapotřebí a kde se nejvíce očekává a vzývá radost z evangelia – v chudobě, utrpení, zkouškách, hledání a pochybnostech.
„Charizma jednoty je prozreteľnostným podnetom a mocnou pomocou v prežívaní tejto mystiky evanjeliového „my“, čo znamená kráčať spoločne životným príbehom mužov a žien súčasnosti ako „jedno srdce a jedna duša“ (por. Sk 4,32)“
Oproti individualistickému „ja“ je protikladom vzájomné „my“Můžete si žertem udělat malý testík, který na mně vyzkoušel jeden kněz, který se tu více méně skrývá. Povídá mi: „Řekněte mi, otče, jaký je protiklad slova „já“? Skočil jsem mu na to a hned jsem odpověděl: „Ty“. On mi ale řekl: „Nikoli, protikladem každého individualismu, ať už obsaženého v „já“ anebo „ty“ je přece „my“. Protiklad zní „my“. Tuto „spiritualitu plurálu“ byste měli rozvíjet, protože nás zachrání před veškerým sobectvím a egoistickými zájmy.
„Nie je to len duchovná skutočnosť, ale je to konkrétna realita s úžasnými dôsledkami – ak ju prežívame a uplatňujeme autenticky a s odvahou jej rôzne rozmery – na úrovni sociálnej, kultúrnej, politickej, ekonomickej… Ježiš vykúpil nie iba jednotlivca, ale aj spoločenské vzťahy medzi ľuďmi (por. Evangelii gaudium, 178). Brať vážne túto skutočnosť znamená vytvárať novú tvár mesta ľudí na obraz Božej lásky.“
Není to pouze duchovní skutečnost, nýbrž konkrétní realita s mimořádnými důsledky, pokud ji ovšem takto prožíváme a v ryzosti a odvaze skloňujeme její různé dimenze na sociální, kulturní, politické a hospodářské rovině…Ježíš totiž nevykoupil pouze jednotlivce, nýbrž také společenské vztahy mezi lidmi. Pokud tuto skutečnost bereme vážně, utváříme novou tvář města lidí podle plánu Boží lásky. K tomu je Loppiano povoláno a s důvěrou a realismem se má snažit o neustálé zlepšování. To je totiž podstatné a odsud je nutné znovu vycházet – z živé reality, nikoli teorií. Tolik k první otázce – vždy navazovat na živou realitu, nikoli na teorie. Když realitu prožíváme autenticky, stává se článkem řetězce, který pomáhá v další cestě.
Druhá otázka : V čom by mal podľa Vás spočívať čerstvý a kreatívny príspevok formačných škôl tu v Loppiane a akademickej inštitúcie akou je „Sophia“, pre vybudovanie líderstva schopného prešliapať nové cesty
„V Loppiane sa prežíva skúsenosť kráčať spolu, podľa synodálneho štýlu, ako Boží ľud. A toto je pevný a nevyhnutný základ všetkého, škola Božieho ľudu, kde ten, kto vyučuje a vedie je jediný Majster (por. Mt 23,10) a kde dynamikou je vzájomné počúvanie a zdieľanie darov medzi všetkými.“
„. Přiblížení je slovo, které je pro mne klíčové. Nelze být křesťanem a nebýt bližním, protože Bůh se přiblížil, když poslal Syna. A ještě před tím klad izraelskému lidu otázku: »Řekni mi, který jiný lid má bohy tak blízko jako jsem já nablízku vám?«. Blízkost, přiblížení. Bůh posílá svého Syna, aby se nám přiblížil a – jako jeden z nás – stal se nám ještě více bližním.
Potom je zapotřebí vychovávat se ke společnému uplatňování třech jazyků, jež jsou vlastní hlavě, srdci a rukám. To znamená, že je třeba naučit se dobře myslet, dobře cítit a dobře pracovat. Ano, také pracovat, protože „práce není jenom prostředkem k živobytí, nýbrž něčím, co patří k existenci člověka, a je tudíž také prostředkem k poznání reality a porozumění životu: je to nástroj reálné a účinné lidské formace“.
Zmíněné tři jazyky jsou důležité, protože jsme od osvícenství zdědili ideu, že vzdělat znamená naplnit hlavu pojmy a čím více víš, tím budeš lepším. Nikoli. Vzdělání se musí týkat hlavy, srdce i rukou. Naučit se správně myslet a nikoli si jen osvojit pojmy. Vzdělávat ke správnému myšlení, cítění a konání. Všechny tyto tři jazyky jsou propojeny. Přemýšlíš o tom, co cítíš; cítíš, co myslíš, a děláš, co cítíš i myslíš. Najednou. To je vzdělání-výchova.
Je důležité, aby v Loppiano bylo univerzitní centrum, jež je otevřeno těm, kdo hledají – jak říká jeho jméno – Moudrost, a které má za cíl budovat kulturu jednoty. Kulturu jednoty, nikoli uniformity. Uniformita je opakem jednoty.!
Třetí otázka: Ako môže Loppiano dnes aktualizovať svoju „misiu“ v tejto novej etape
Chci pohlédnout vzhůru k horizontu a pozvat vás, abyste hleděli spolu se mnou s důvěřivou věrností a velkodušnou tvořivostí k budoucnosti, která začíná již dnes.
„Dejiny Loppiana sú ešte len v počiatkoch. Ste v začiatkoch. Je to malé zrnko hodené do brázdy dejín, ktoré už zdarne vyklíčilo, ale ešte musí zapustiť silné korene a priniesť podstatné ovocie v službe misie ohlasovania a stelesňovania Ježišovho Evanjelia, ktorú je Cirkev dnes povolaná žiť. A toto si vyžaduje pokoru, otvorenosť, synergiu a schopnosť riskovať.“
Často dramatická naléhavost, jež na nás doléhá ze všech stran, nemůže být přijímána poklidně, nýbrž požaduje maximum v neustálé důvěře v Boží milost.
„Pri zmene epochy, ktorú zažívame – nie je to epocha zmeny, ale zmena epochy –, sa treba zaangažovať nielen v prospech stretávania medzi ľuďmi, kultúrami a národmi a za spojenectvo medzi civilizáciami, ale za spoločné víťazstvo vzhľadom na výzvu doby vybudovať vzájomne zdieľanú kultúru stretnutia a globálnu civilizáciu spojenectva. Kultúra stretnutia, civilizácia spojenectva: toto je výzva. Ako farebná dúha, v ktorej sa ako vejár rozkladá biele svetlo Božej lásky. A na to sú potrební muži a ženy, mladí, rodiny, ľudia všetkých poslaní a povolaní, schopní vytýčiť nové cesty pre spoločné napredovanie. Evanjelium je vždy nové…“V této velikonoční době nám církev často opakuje, že Ježíšovo zmrtvýchvstání omlazuje a vyžaduje od nás mladost. Neustále je třeba jít tvořivě vpřed.
Výzvou je kreatívna vernosť. Byť verní pôvodnej inšpirácii a zároveň byť otvorení vanutiu Ducha Svätého a podniknúť s odvahou nové cesty, ktoré nám ukáže
Pro mne – a to je rada, kterou vám chci dát – je velkým příkladem to, co můžeme číst v knize Skutků apoštolů. Pozorujme, jak oni byli schopni dostát věrnosti Ježíšovu učení a odvážit se mnoha „bláznovství“, kterých se dopouštěli, když se rozešli do všech stran. Proč? Dovedli časovat tvořivou věrnost. Čtěte ne jednou, ale dvakrát, třikrát, čtyřikrát, pětkrát či šestkrát ten text, protože tam najdete cestu.On (Duch Svätý), nie náš zdarvý rozum, nie naše pragmatické schopnosti, nie naša vždy limitovaná schopnosť vidieť.Jděme vpřed podle vanutí Ducha.
Jak ale poznávat a následovat Ducha svatého? Praktikováním komunitního rozlišování. To znamená opětovně se sjednotit kolem vzkříšeného Ježíše, Pána a Mistra a naslouchat to, co nám Duch říká dnes jakožto křesťanskému společenství (srov. Zj 2,7) a společně v tomto ovzduší objevovat povolání, které nám Bůh umožní slyšet v té dějinné situaci, v níž se nacházíme, abychom žili podle evangelia.
Je zapotřebí naslouchat Bohu tak, abychom spolu s Ním slyšeli volání Lidu, a je zapotřebí naslouchat Lidu, abychom se nadechli vůle, k níž nás volá Bůh. Ježíšovi učedníci mají být kontemplativní: nazírat Slovo a nazírat Boží Lid.
Všichni jsme povoláni stát se řemeslníky komunitního rozlišování. Není to snadné, ale musíme se do toho dát, pokud chceme být tvořivě věrní a poddajní Duchu.
Maria je Ježíšova Matka a v Něm je Matkou nás všech, je Matkou jednoty. Svatyně, která je jí zasvěcena tady v Loppianu, nás zve, abychom chodili do Mariiny školy učit se poznávat Ježíše a žít s Ježíšem, který je přítomný v každém z nás a mezi námi.
A nezapomeňte, že Maria byla laičkou. První Ježíšova učednice, Jeho matka byla laičkou. Tady je obrovská inspirace. Můžeme se pocvičit, což vám radím, a vzít si evangelium a sledovat v těch nejkonfliktnějších epizodách z Ježíšova života – např. v Káně Galilejské – jak reaguje Maria. Chápe se slova a zasahuje. Někdo si řekne, že všechny tyto epizody v evangeliu nejsou. Představ si ale, že Matka tam byla a viděla to… Jak by na to reagovala? Toto je škola, v níž se pokročí vpřed. Ona je ženou věrnosti, ženou tvořivosti, ženou odvahy, parhésie, ženou trpělivosti, ženou, která vydrží. Hleďte stále na tuto laičku, první Ježíšovu učednici a na to, jak reagovala na všechny konfliktnmí situace v životě svého Syna. To vám pomůže.
A nezapomeňte se modlit za mne, protože toho mám zapotřebí.